Já jsem vlastně nikdy po kávě moc neprahla. Nepila jsem ji, protože mi nechutnala. Moc hořká, málo sladká, prostě pro mě moc divná. Nechápala jsem lidi, kteří ji milují. Snad až na tu vůni, tu jsem měla ráda vždycky.

Ale jak jde život, něco ve mně se změnilo a já už celou tu věc vlastně vidím docela jinak. Ano, říká se tomu do něčeho dospět. A není to tak jen s kávou samozřejmě. Když se ohlédnu zpátky, měla jsem to tak v průběhu života už několikrát. Něco mi nechutnalo (třeba olivy a teď je miluju!), něco se mi nelíbilo nebo jsem něco nechápala. Ale pak uplynul nějaký čas a já změnila názor. Najednou jsem se nestavila k dané věci tak kriticky, začala o ní přemýšlet jinak, napadaly mě další argumenty. Jako by se vám najednou otevřely oči a nebo jste se třeba podívali na stejnou věc z jiného úhlu. A to vlastně úplně doslova!

A proč se vlastně motám okolo toho kafe? Je to takový příklad toho, jak se i u mě věci mění. Taková malá metafora. Až donedávna jsem kávu nepila, poslední dobou ale zjišťuju, že vlastně není vůbec tak špatná a už mi docela chutná. Nejradši si dávám capuccino s velkou porcí skořice! Zatím sice většinou piju jenom taková ta kafe nekafe, co tomu někdo říká břečka (třeba ze Starbucksu mi taak chutná!), protože do takového toho silného a poctivého kafe to má ještě daleko, ale i to je pro mě vlastně progres. Je to můj vývoj. A třeba budu i já za pár let pravým milovníkem kávy a budu si vybírat jen tu nejlepší...

Hrozně mi chutnala letošní zimní limitka ze Starbucks - Gingerbread Latte.

V tomhle článku jsem se tak nějak snažila (kromě toho, že jestli jste propásli vánoční limitku ze Starbucks, tak jste o něco přišli) říct, že je krásné sledovat a všímat si toho, jak se věci kolem nás v průběhu života neustále mění a v podstatě ani na minutu nezůstávají stejné. A i my se vyvíjíme, pokračujeme na své cestě a měníme svoje postoje.

Musím se přiznat, že já se někdy bojím změny nebo se posunout dál, protože bych z pohodlnosti ráda nechala věci tak, jak zrovna jsou. Ale jak se říká, změna je život (což je fakt pravda). A když se nad tím zamyslím, hrozně ráda se vlastně s odstupem času sleduju. Kam dál a jakým směrem jsem se zase posunula a o kolik zkušeností, zážitků nebo čehokoli jiného mám zase víc. A nebo i míň. Ale jsem za to ráda. Učím se změn se nebát a brát je pozitivně a tak, jak přicházejí. A myslím si, že je to dobře a že nemá cenu se změnami stresovat. Ony se totiž dějí z nějakého důvodu a mají smysl.

Tak vám přeju, ať se taky změn nebojíte a přijmete je v dobrém a s pokorou, ať už jsou jakékoli. A nebojte se posouvat se dál!

Děkuju, jestli jste dočetli až sem a dejte mi vědět, co si o tomhle tématu myslíte.