Nejvíc jsem šťastná z toho, že se asi stal nějaký průlom nebo co a já začínám mnohem víc rozumět a taky i trochu víc mluvit. Já a španělština! No chápete to?! Když jsem sem přijela, neuměla jsem doslova a do písmene NIC a upřímně mě zajímalo, jestli se tu něco naučím. Všichni říkali, že jo. Nejdřív jsem tomu moc nevěřila, ale ono to fakt jde. Chce to jen čas a procvičování. Samozřejmě to není jako ve škole a psaní vůbec není moje silná stránka, ale jiná cesta taky cesta. A rukama nohama to jde taky. Navíc mi někdy pomůže i francouzština (a kupodivu i angličtina), protože některá slovíčka jsou dost podobná. Jo, a samozřejmě jsem tu taky nucená koukat na televizi, poslouchat rádio nebo číst jenom ve španělštině. Žádný jiný jazyk nemá šanci,  na to děti moc rády dohlídnou, protože jsem tu přece pro to, abych se učila španělsky! Takže díky kluci, možná, že díky vaší důslednosti se fakt španělsky naučím. A už se mi dokonce začíná stávat, že vím, jak se něco řekne španělsky, ale na anglickou verzi si prostě nevzpomenu!

Taky mám radost z toho, že čím jsem tu dýl, tím víc si na všechno zvykám a už nejsem tak vyplesknutá jako na začátku. S dětma jsme si zase o kousek blíž a je fajn, že s nima konečně můžu prohodit víc slov, než jen si a no a něco málo navíc. Už vím, že bez fotbalu ani ránu, že Steve McGarrett z Hawai 5-0 je nejlepší člověk na planetě, i že kakao a sušenky jsou základ dne. A spoustu dalšího. A když se dneska Matías zeptal Any, jestli jsem jako její dcera, a ona řekla, že jo, a že jsem teď taky jeho a Gonzalova sestra, tyjo, nejsem balvan, to mě dojalo.

A líbí se mi, jak tu mají v rodině takové malé rituály. Každý pátek je k večeři pizza, kluci každé ráno snídají kakao a sušenky, po každém výletu na pláž jdeme na zmrzku. Roztomilý. Na tohle u nás doma zvyklá nejsem. (A na ty kvanta zmrzliny každý den taky ne.)

A co jsme tenhle týden všechno podnikli? Začali jsme pondělním vynikajícím obědem (sešli jsme se celá rodina, pozvali jsme i Uršu a pak jsme dloouho povídali) a potom dalším výletem do Santiaga. Já vám říkala, že tam budu pečená vařená! Tentokrát jsme se s Uršou zaměřily na 2 věci: nákupy a jídlo. Prošly jsme skoro všechny obchody, co v Santiagu jsou, a ze zmrzliny a churros s čokoládou jsme byly přeslazené na týden dopředu. Teda, to jsme si původně myslely. Nakonec se ukázalo, že další den už jsme se zmrzkou zase v pohodě, ale to jsme přece nemohly tušit. Moc jsme si to ten den užily, Santiago je pokaždý krásný.

V úterý jsme jeli na pláž, samozřejmě to byla zase nějaká nová. Jméno si bohužel nepamatuju, už mám z těch všech pláží v hlavě trochu zmatek. Vím jen, že byla sice hodně malá, ale zato hodně hezká. Všude spousty písku, a že byla voda jako led už ani nezmiňuju.

Středa jedním slovem? Párty! Moje au pair kamarádka měla další den odlétat zpátky domů, takže jsme se s ní chtěli všichni jak se patří rozloučit. Udělali jsme si s dětmi diskotéku, tancovali, jedli pizzu a zmrzku, koupali se v bazénu. Ta koupačka se ale nakonec docela zvrhla: Děti mě hodily do bazénu i s oblečením, plavčík se smál, i když je koupaní s oblečením zakázaný, a nakonec mě tam hodil ještě jednou taky a pak i my jeho. Myslím, že jsme tam pro lidi udělali docela show. A na rozlučku jsme pak s Uršou ještě zašly na víno a tapas.

Ve čtvrtek pršelo. Pro mě trochu nezvyk, i když během roku tady prý normálně prší pořád. Štěstí, že jsem přijela jen na léto. Byla zima, takže žádný bazén a jen nicnedělání a fotbal na hřišti. Ze mě se tu snad ještě stane profík, fotbal máme na denním pořádku.

Páteční překvápko? Jeli jsme na stejnou pláž, jako v úterý. Tyjo, nezvyk! Ale stejně krásná jako poprvé.

O víkendu? A Coruña. Nechali jsme se rozmazlovat od babičky (která mimochodem výborně vaří, takže ani radši nechci vědět, kolik kilo jsem tu přibrala), dali si zápas fotbálku holky proti klukům (a bohužel jsme to my holky projely) a vodní bitku, opalovali jsme se a odpočívali. A v sobotu večer šel malý Gonzalo s tetou na koncert zpěvačky Malù, takže my ostatní jsme zase vyrazili do centra: na kalamáry a jamón, největší a nejvýbornější zmrzku co jsem kdy v životě měla (a to jako fakt, byla jsem tak plná, že jsem ještě další den nesnídala), a taky na to nej nej nej nejlepší mojito pod sluncem!

Mám se tu tak dobře, že se mi o tom ani nesnilo, a ani se mi nestačí stýskat, protože mám pořád co dělat. Jen si vůbec nedokážu představit, jaké to bude, až zase pojedu domů, protože jsem tady začala úplně novou kapitolu svého života.