Napsat a poslat někomu dopis nebo pohled, to už se dneska moc nenosí. A i když to bývala pěkná tradice, musím se přiznat, že ani já už vlastně poslední dobou pohledy vůbec neposílám. To jenom moje babička mi vždycky odněkud pošle.

Ono je to vlastně hrozně hezké dostat od někoho pohled. Je to mnohem hodnotnější než třeba taková smska a navíc si ho pak můžete schovat jako památku. My jsme nedávno objevili nějaké staré rodinné dopisy a pohledy ještě z druhé světové války a číst je, to byl fakt zážitek. Až mi běhal mráz po zádech. Je to neuvěřitelné, jak starý a plný vzpomínek a pocitů ten zažloutlý a pomačkaný papír je. A hlavně jakou hodnotu už v dnešní době má.

A jak jsem se k napsání pohledu (konečně zase po letech) dostala já? Moje kamarádka je ze Slovinska, kde je prý posílání pohlednic i teď dost trend. To mě překvapilo, ale vlastně hrozně mile. U nás už je to rarita! Ta kamarádka mi říkala, že mi na Vánoce pošle pohled. A tak jsem si řekla, že jí ho napíšu taky. A ještě druhé kamarádce a rodině do Španělska, aby měli překvápko a radost. Je to pro mě docela událost, takže už se hrozně těším a nemůžu se dočkat, až ty pohledy všechny rozešlu. A třeba si ten můj pohled taky někdo po x desítkách let bude prohlížet.

To je tak cool mít přátele i jinde po světě a ještě jim psát dopisy!!

P. S. Taky vzpomínáte na ty časy, když jste jezdili na školy v přírodě a rodiče vám posílali pohledy jak o život?