Sedím u bazénu a užívám si posledního španělského sluníčka. V duchu si promítám uplynulý měsíc a půl a nestačím se divit, jak rychle to tenhle rok zase uteklo. Za pár dní budu zas zpátky v Praze vzpomínat na to, jaké bylo moje druhé léto ve Španělsku jako aupair.
Musím vám říct, že minulý víkend bych si nejradši přála vrátit zpátky. Moje host rodina mě totiž vzala za mořem do Alicante. A bylo to skvělý. Užili jsme si krásný 2 dny a já mám zas o něco víc na co vzpomínat. Španělsko je prostě nejlepší.
Přesně před rokem se mi splnilo přání podívat se do Madridu (článek o mým štěstí tady). Co je ale neuvěřitelný, historie se opakuje a já tam teď byla zase! Jo!
Měla jsem doma avokádo a přemýšlela, co s ním udělat. Někdo by si ho třeba napatlal na obličej jako masku. Jenže to mi přijde fakt barbarský, když ho můžete sníst! No ne? Takže jsem trochu zagooglila a napadlo mě, že bych si z něj mohla udělat guacamole.
Není to tak dlouho, co se u nás začala rozmáhat korejská a obecně i asijská kosmetika. Já osobně tomu docela fandím, přijde mi fajn zkusit zase něco trochu nového.
Čas od času dostanu chuť něco upéct. Jen tak. Naposledy to bylo na konci března, kdy měla moje mamka narozeniny a já jí chtěla udělat radost. A tak jsem jí upekla dort.
Kdo mě zná, tak moc dobře ví, jak moc mám ráda sushi. Jak ho vlastně šíleně miluju. Většinou se s ním ale doma nedělám a radši si na něj někam zaskočím. Lenost totiž zvítězí. Je to rychle, bez práce, fantasticky to chutná i vypadá. To se to pak jí. No ale já se nedávno hecla a zkusila si to sushi udělat doma. Sama, bez pomoci. Taková moje malá výzva, na kterou jsem se chystala až dlouho. A jak to dopadlo, si můžete přečíst o pár řádků níž.
Vím, že jsem teď skoro co článek to nový svetr. Ale zas na druhou stranu, kdy jindy je tolik nosit, než právě teď v zimě?
A třeba najdete i nějakou inspiraci.
Já jsem vlastně nikdy po kávě moc neprahla. Nepila jsem ji, protože mi nechutnala. Moc hořká, málo sladká, prostě pro mě moc divná. Nechápala jsem lidi, kteří ji milují. Snad až na tu vůni, tu jsem měla ráda vždycky.
Líbí se mi ta zima venku, i když spousta lidí ji nesnáší. Ale podle mě je to zase změna a není pořád jen něco kolem těch 10 stupňů od prosince až do března. A já stejně jako léto miluju i zimu. Procházet se ve sněhu, postavit sněhuláka, vidět ty omrzlé stromy, jít si zabruslit nebo na pořádnou lyžovačku... Co je ale v zimě nejdůležitější? Být v teple. Takže zachumlat se do nějaké šály a čepice, vzít si pěkný teploučký kabát. A hlavně taky pořádný svetr!
Nechce se mi tomu ani věřit, už je tu rok 2017! Zase další kus života je za námi a mě napadlo se trochu pozastavit a za tím uplynulým rokem se ohlédnout. Protože toho, co máme, co nám bylo dáno, co všechno nám život přináší (ať už je to to dobré nebo špatné), bychom si měli vážit a nebrat to jako samozřejmost. Být za to vděční.
